Jsem červená

Jsem červená, barva krve, smrti, lásky i odmítání.
Žhnu a sálám a pálím a zaplavuji.
Jsem magmatická slast žhnoucí v dřeni všeho živoucího.
Nikdy se nezastavím.
Exploduji.
Otvírám.
Nemůžu tě nechat lhostejným; buď mě miluješ, nebo se mnou musíš bojovat - na život a na smrt.
Beru tvé srdce do dlaní a vystavuji jej Slunci, aby zářilo do všech stran.
To jsi ty - a svět to musí vidět, abys oslavil
jej, sebe i mne - červenou.

Jsem modrá

Jsem radostným vzlykáním racků
a všech, jež se ve mě touží utopit
Jsem výška i hloubka, šírka i dálka
roztáhneš paže a padáš do mě
rozplyneš se a jsi mnou
září všeho, září ve všech očích
smíchem všem smíchů
úsměvem všech úsměvů
láskou všech lásek

Jsem bílá

Jsem tak nepatrná, že nevím, jestli jsem.
Potkal jsi mě, když jsem mizela
      a schovávala se za stromem.
Čekala jsem, až si mě tvé
      paprsky najdou.
A když mě nacházely, tála jsem
      a mizela, ale byla nekonečně
     šťastná, hlavně když jsi
     dal ruce na mé tváře.
Mé líce se rozehřály a zbarvily,
     ale to už jsem nebyla já,
to se zrodily mé rozskotačené sestry,
jež však nepoznaly to vznešené privilegium smrti
     ve tvých dlaních.
Já jsem zmizela.
A od té doby mě stále
     hledáš.

Jsem nachová

Plaše jsem ještě klopila oči
ale můj úsměv a tygr za mými víčky
    tě již spoutal
a ve snaze zkrotit mě
    ulehl's u mých nohou.

Jsem černá

Jsem úder podpatku o dláždění
a to, co se nad ním tyčí.
Jsem lůno i katedrála.
Jsem slast všech hříchů
      a jejich zpovědí.
Nic nepropustím
A tak pláču dovnitř,
      když mě nikdo nevidí
      tulím se ke své perle pod polštářem.
Jsem prokletá,
přec' všemu vládnu
a vše se ke mě kloní.
Umírám, když v tobě opět proudí slzy.
Pak jsem tvůrčím klidem
      a celý vesmír voní.

Jsem žlutá

Jsem dlouhými paprsky zapadajícího slunce
Skrápím chmýří na tváři dívky kojící děcko na svém prsu
     dívám se přes její rameno
Tančím rozvířeným prachem v její světnici
      a usedám se všemi za dřevěný stůl.

Tančím mezi bosými lýtky ženců
      a lesknu se kovem jejich míhajících se srpů.
Jsem kruhem kruhů,
      věncem pampelišek.
Jsem letokruhem šatů i borovic.

Jsem indigová

Jsem nebesa i matka měst
jež hloubili jste ve skále
než vše pohltilo moře
Když vztyčili jste chrámy
já vhladila jsem do nich duši
Jsem orlojem bez soukolí
Jsem okem věčnosti.

Ale jsem také srdcem
utkaným ze slz delfínů
  a zpěvu velryb
z dob, kdy člověk byl teprv
  něžným snem,
  jež snila v podmořských útrobách
  matka země
Viděla
  své dítko běžet pískem
Děkovalo za žízeň
Jež jej znovu přivede
k svěžesti hlubiny,
  v níž stále zpívám
a svlaží v ní ústa svých očí.

Jsem zelená

Spletl ses ve mě.
Vůbec nejsem barvou přírody.
Jsem kočičí oči, jež tě oslepí.
Jsem světlo Orionu.
Jsem úskok tmy.
Jsem elektrický výboj v řece.

Jsem pro ty, co se nebojí
sednout si na dno svého strachu
Trochu to břinkne stříbrem
když otevřeš bránu do podsvětí
Pochopíš, na co mají kočky ocas
Zorničkou Nagualu.


Jsem okrová

Jsem sestra zlata
    zapomenutá na vinicích
Jsem prach cest, který oslněný
    cílem, nevidíš
a pak mě oklepáváš z bot.

Jsem zbytečná,
    vím.
Ale když svlažíš své rty vínem
a tvé srdce na okamžik roztaje,
    i když mě nevidíš,
Má láska došla naplnění.

Jsem stříbrná

Jsem spletenými nitkami vašich vlasů
až spolu zestárnete
a slov již nebude třeba.

Ale jsem také vzpomínkou
na okamžik, když jste se potkali jako malé děti
na břehu řeky.

A nikdo z vás se nestyděl za svou nahotu
Upadla jí sponka a Ona řekla:

Jsem zrcadlem hvězd
z dávných bojů, pohledem
do mě cestuješ
do prařeky všech vzpomínek,
leč sama jsem čirá
jako studánka, kam
chodí pít jednorožci.

Jsem slzou jejich krve,
jež se roztříštila
tmou všech světů
    jako sníh.

Jsem fialová

Jsem něha stojící za bleskem
Jsem rána, která hojí
Jsem hromobití lásky ve tvém srdci
když svítá a vše tone v tichu

Jsem rozpraskaná oktáva čísla 13
skrze mě se skáče k Bohu,
  tomu mazanému Ďáblu
Jsem víno ve chřtánu
  tančícího Zorby
a chtíčem nejvyššího Anděla

Jsem blouznění námořníků
  a nevěstek
v bezčasí cigaretového kouře
Jsem štěstí, co se nedělá.

Jsem šicí stroj v rukou
  snaživé panny
Pokud svým šatem uhrane
  krále.

Vinu se dvěma směry:
Jsem kobercem
  k nejvyššímu trůnu.

Jsem zlatá

Dlouho jsem na tebe čekala
  vysoko v horách.
  Musel jsi ochutnat
indigové moře s jeho zborcenými
chrámy a potopit se k nim,
abys pochopil dávný sen země.

  Jen jemný opar mé vysoko umístěné polohy mě halil
    před tvými zraky
  Jsem snem všech conquistadorů,
ale oni nepochopili mou pravou
podstatu a neodhalili místo, kde
  se nacházím.
  Na místo, kde jsem, nevedou
žádné mapy.  Cesta ke mě
se nedá uspěchat. Ke mě se
stoupá a já se vynořuji z oblaků
  jako nepopsatelné a nové.

  Ke mě se stoupá klesáním.
Čím více se klesá do všech barev života, tím
více se vynořuji.

Muž v nirváně mě míjí.
Jen žebrá.
Kdokoli po mě touží, je prachsprostý
zloděj, a přesto ti radím:
následuj každou svou touhu
až na jejíá samotné dno.
Jak jinak bys poctivě zjistil,
kým vším jsi?
Na konci každé touhy leží naplnění
i zklamání, a obojí je velkým
darem života, v němž jsi
potkal sám sebe. Další niť
velkého příběhu bez konce.
Svou další část.
Je nyní zpátky u tebe.
Tím se každá barva
prohlubuje, zintenzivňuje,
projasňuje. A tím, že se
do všech noříš, jako by to bylo
věcí života a smrti
- tím, že se noříš do všeho,
čím jsi byl, jsi a budeš - se objevuje
ono místo, kde já jsem.
Ono bájné Eldorádo, Machu Picchu
Inků, tak špatně pochopené.

Ono místo, kde jsem, se
poodhaluje samo, přesto
nelze sdělit, kde se nachází.

Ale když v něm jsi, spouštějí
se z něho do všech stran
zlaté koberce; pronikají
do všech údolí a napájí
všechny řeky. Některé
tečou pustinami, z jiných
pijí lidé, a na těch
místech vznikají města
a nové chrámy.

Jsem pravda tvůrčího aktu,
vyvěrající z tvého příběhu,
kterou světu nemohl předat
nikdo jiný než Ty.

Jsem světlo, které nepálí
Jsem žízeň, která žízeň hasí
Jsem průchod stávání se
Jsem láska vcházení v bytí

Sedm dní stvoření světa
se neodehrálo 'v čase' a
'kdysi', je to sedm
barev spektra, jež
vydechuješ do prostoru.
Proto vaši prapředci nazvali
svět podle světla.
Jako celé spektrum
vdechuješ, tak jej také
vydechuješ. A na tomto
tkalcovském stavu se
splétá mozaika všech
spolutvůrců, od nejmenších
prvoků až po anděly.
Budeš-li po této mozaice
kráčet libovolným směrem,
všude nalezneš své stopy.
Otisky svých činů a myšlenek
se stále vznášejí všemi světy
po myriády let tvé
tvůrčí existence. A znají
se ke svému tvůrci. Celý
vesmír je plný tvých dětí.
Myslíš, že někde nalezneš
konec toho všeho?

Když vdechuješ barvu, jež
hořkne v tvých ústech
jako pelyňek: tos tyď
sám, i tos ty, i to
tvé vlastní 'dítě', jež
se vrací ke svému tvůrci,
aby jej znovu-oplodnilo
a vdechlo mu své požehnání,
ukryté na dně jeho podstaty.

Appolón - Dionýsios: toť
protiklad utvořený rozumem
vytrženým z rytmu nádechu
a výdechu. V obojím
já jsem, jako zvuk, jenž
dostihl sám sebe. A v tomto
návratu se znásobil.

Vaši kněží (ideotvůrci, mistři práva
a věd) způsobili neurózu
vašich myslí mezi dvěma epicentry:
zlatem a Bohem, a na této ideji
vyrostly kořeny vaší civilizace.
Prvé přiřkli hmotě a tělu,
druhé duchu
a vytvořili celý systém dalších
umělých kategorií a dichotomií,
která vás udržují ve zmatku. To
vše proto, aby mé místo
zůstalo skryté pro vás
všechny a udrželi vás
ve slepotě a otroctví.
Z tohoto stavu profitují:
přenecháváte jim své zlato
a posloucháte je jako bohy.

Prométheus ke mě došel
a nabídl vám toto poselství,
ale vy jste jej ukamenovali.
Přesto totéž činí stále znovu.
A vy také.
Je to jeho příběh, i váš.

Ale já vás osvobozuji.
Osvobozuji vás od toho všeho.
Navracím vás ke svému vlastnímu příběhu,
jenž nyní píšete a
jemuž nasloucháte, když
vdechujete a vydechujete.
Jsem váš vlastní rytmus,
silnější než život a smrt.

Jsem píseň neznáma
Jsem to, co z vás tryská světu.
Jsem naplnění tvůrčí lásky,
když se v potu tváře
nakláníte přes okraj studny
a posíláte dolů své vědro,
aniž byste tušili,
  čí žízeň tím uhasíte;
tu svoji jistě.

A až vás více nebude,
nic nebudete moci vzít
sebou. Ale oceán vašich
písní darovaných světu
se k vám bude vracet
a bude vás kolébat
a bude vaším rájem, až
budou vaše víčka těžknout
a žíznit po zemi. Budou
vás unášet jako smějící
se děti a budou vašimi
křídly ve všech světech.
A budu to já, zlatá, která
na vašich ústech vytvaruje
úsměv, až vydechnete
naposledy.

Jsem darem, jenž jste si neponechali
pro sebe, a proto ve vašich rukou vzrostl.
Jsem plod, který zesládl v dlaních
vašeho srdce. Jsem kapka,
jíž se přihodila řeka.

A přesto všechno se
zase rozhodla stát kapkou
dopadající na horské
úbočí, neznajíc svůj
další běh, těšíc se,
že bude znovu řekou,
neboť žití je velké těšení
a strach je bohům k smíchu.

To mějte, prosím, na paměti
až budete
hledat moji záři.